Sušárna chmele

Nejstarší písemný doklad o existenci sušárny a sířírny chmele na jižním okraji města Dubá je z roku 1877. V Dubé je doloženo v době největší produkce chmele šest sušáren a síříren, z nichž se pouze tato dochovala víceméně v původním stavu, proto je cennou technickou památkou. Protože byly zničeny stavební spisy z předválečného období, není možné vysledovat průběh stavby a přestaveb objektu.
Prvními majiteli a pravděpodobně i staviteli byli manželé Langhansovi z čp. 133 v Dubé. Počátkem roku 1877 sušárnu koupili obchodníci s chmelem J. Grundfest z Horní Vidimi a A. Sommer z Prahy. Koncem 19. století došlo k rozšíření sušárny, přistavěna byla severní část. Tomu odpovídá i datum nad jedním z vchodů – 1889. V roce 1904 získali sušárnu manželé Grundfestovi z Dubé a v listopadu roku 1924 ji koupili i s vybavením manželé Reichmannovi z čp. 40 v Dubé, kteří vše v roce 1936 odprodali chmelařskému spolku Hopfenbau-Verband des Daubaer Grünlandes v Dubé. V prosinci 1943 se majitelem sušárny stala společnost Hopfenverkehrsgenossenschaft v Dubé.

Po II. světové válce byla sušárna konfiskována a v únoru 1950 přidělena Hospodářskému družstvu skladištnímu a výrobnímu v Dubé. Později se stala majetkem Státního statku, který zde choval kuřata – brojlery. Státní statek objekt posléze předal Městu Dubá. Dosud zachovaná jižní věž byla opravena ještě státním statkem, druhou provizorně zastřešilo a zdivo nechalo opravit Město Dubá. Tyto věže jsou svým kruhovým tvarem v Čechách neobvyklé, obdobné se častěji nacházejí v Anglii. Sušení v nich probíhalo na sítech a dřevěných roštech, který je v jižní věži dosud zachovaný, pravděpodobně pomocí přímého vytápění v přízemí věží.

Od roku 2017 probíhá postupná kompletní rekonstrukce památky, kterou zajišťuje současný vlastník - město Dubá za přispění Libereckého kraje a především Ministerstva kultury.

Vlevo od sušárny v místech dnešního třešňového sadu býval morový hřbitov pro oběti velkého moru v roce 1680, označený velkým křížem.

Sušárna chmele v Dubé

V rámci Čech bývalo Dubsko jednou ze tří významných oblastí pěstování chmele - bylo zde přes 10 km2 chmelnic. Od třicetileté války se pěstování chmele rozšiřovalo a kulminovalo koncem 19. století, kdy se v Dubé konaly chmelové trhy, sídlil puncovní úřad, který mimo jiné hlídal původnost zdejší odrůdy chmele „Dubský zeleňák“, a prosperita odvětví znamenala i všeobecný rozvoj města. V tomto období rozvoje bylo nutno od zpracování chmele v „domácích“ podmínkách přejít k sušení a síření v údajně šesti velkých takřka industriálních stavbách. Z nich se v původní podobě zachovala pouze Langhansova, o jejímž významu svědčí prohlášení za kulturní památku a zařazení do prestižního Programu záchrany architektonického dědictví.

První písemné zachycení pochází z roku 1877, ale to je až datum prvního prodeje. Dle dendrochronologických analýz byla sušárna chmele v Dubé postavena okolo roku 1868, v souvislosti s konjunkturou pěstování chmele v této oblasti. Mapový doklad pocházející pravděpodobně přibližně ze stejné doby jasně ukazuje, že v té době vznikla celá jižní část dnešního objektu. Vzniklo podélné skladovací a manipulační křídlo se středovým vjezdem a vysokými obdélnými okny, na nějž západním směrem navazovaly vlastní kruhové sušící věže. Velmi zajímavý a neobvyklý je právě kruhový tvar těchto věží a jejich kopulové zaklenutí s kruhovými komíny. V těchto věžích probíhalo sušení na kovových sítech pravděpodobně pomocí přímého vytápění. Topení se odehrávalo v přízemí a sušení v patře, komínem odcházely zplodiny a pára. Vzduch byl pravděpodobně nasáván obdélnými okenními otvory v přízemí. Tento typ sušáren byl velmi rozšířený v Anglii (oasthouses), anglické vzory tedy mohly být předlohou pro tuto sušárnu. Fasády sušárny byly velmi jednoduše pojednány v hrubé omítce s akcentací nároží a otvorů pomocí hlazených paspartových šambrán a lizén.

Největší a v podstatě jedinou významnou stavební změnu prodělala sušárna v roce 1889. Přístavbou celého nového objektu byla významně rozšířena severním směrem. Vybudován byl jak nový manipulační a skladovací prostor se třemi podlažími, tak i nová sušárenská věž. Ta byla tentokrát řešená jako hranolová s možností sušení ve dvou úrovních. Horní podlaží bylo opět zaklenuto a neslo jehlanovitý výduch – tzv. párník. V této sušící věži se již také pravděpodobně nesušilo přímým vytápěním, protože nad střechu věže na starých fotografiích vystupuje také tahový komín od otopného zařízení v přízemí. Architektonicky nový objekt těsně navázal na stávající sušárnu a začlenil se do jejího výrazu. Průčelí byla řešena stejně včetně omítkové povrchové úpravy. V dalších letech již sušárna pouze měnila majitele. Někdy po roce 1923 se však zřítila kopule severní válcové věže a byla nahrazena dřevěnou jehlanovitou konstrukcí.

Po znárodnění po druhé světové válce se sušárna stala majetkem Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Dubé a poté Státního statku Dubá, který ji využíval jako výkrmnu brojlerů. Stavba byla postupně zbavována původních výplňových prvků a zařízení a podléhala utilitárním technicistním úpravám. Zazděny byly oba vjezdy, některá okna a bylo osazeno velké množství větracích ventilátorů. V jihovýchodní místnosti přízemí jižního objektu byl vybudován tahový komín, naopak komíny západního křídla byly odstraněny. Odstraněna byla též přístavba s pultovou střechou před severním průčelím západního křídla zachycená ještě na fotografii pořízené před rokem 1923. Dřevěná střecha severní válcové věže se mezi lety 1973 a 1981 postupně zřítila a zároveň zničila sušící rošt nad prvním podlažím věže. Sušárna ještě další 4 roky dále chátrala, než byl zpracován ve SÚRPMO Praha projekt na statické zajištění unikátních sušících věží a na rekonstrukci kopule severní z nich. Tento projekt se ale nepodařilo realizovat celý a byly pouze dozděny koruny zdí obou věží, jejich plášť byl zvenčí omítnut, bobrovkami byla pokryta římsa jižní věže a severní věž byla pouze provizorně přikryta lepenkou. Postupem času bylo povětrnostními vlivy zdivo narušeno rozsáhlými kavernami a zděné štíty hrozily zřícením. Za havarijní stav mohou předchozí správci. V tomto stavu sušárnu získalo v 90. letech Město Dubá. Sušárna byla už tak zdevastovaná, že bez kompletní stavební obnovy neměla dalšího využití. Přitom jde o památku, která nemá na evropské pevnině obdoby. Byl vypracován projekt obnovy, ale finanční prostředky se stále nedostávaly. V roce 2013 se provedly alespoň terénní úpravy, které snížily terén v okolí Sušárny chmele na někdejší úroveň, někde až o ¾ m.

Rozsáhlejší stavební práce ale začaly až v roce 2017, kdy se díky dotacím z Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury a z Libereckého kraje začalo odvodněním okolí Sušárny a vybudováním přípojek inženýrských sítí a sociálního zařízení. Následně v roce 2018 se zajišťovala statika objektu. Pokračování rekonstrukce v roce 2019 bylo v podobě rozsáhlých oprav krovu, kompletní výměny střešní krytiny a obnovy komínů i párníku hranolové sušící věže. Architektonicky zajímavá, třívěžová silueta sušárny byla konečně obnovena roku 2020 zastřešením střední sušící věže zmíněnou jehlanovitou střechou s párníkem. Sušárna po stavební obnově je významnou památkou i proto, že zároveň dokumentuje různé způsoby sušení chmele i různé způsoby zastřešení sušících věží. Roku 2020 se dokončila i obnova všech vnějších stavebních výplní (dveří, oken i obou vrat) a byly opraveny fasády na celém objektu, a tak byla dokončena stavební obnova vnějšího pláště všech budov sušárny. Realizace byla oceněna cenou poroty v rámci výstavy Má vlast cestami proměn a Sušárna byla vyhlášena Památkou roku Libereckého kraje 2020 v soutěži pořádané Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska.

V letech 2021 a 2022 následovaly opravy interiérů (kromě válcových věží). Vnitřní omítky byly komplet obnoveny. Před jejich aplikací bylo ovšem nutno provést nové rozvody silnoproudých i sdělovacích sítí. V roce 2021 byla ještě obnovena kletovaná podlaha v přízemí. Kompletní výměna dřevěných podlah a schodišť v 2. a 3. NP byla provedena v roce 2022, a zároveň byla zkompletována elektroinstalace v přízemí. Etapa roku 2023 byla ve znamení stavebních prací v interiérech válcových sušících věží (omítky, podlahy, lávka, korouhev jižní věže), obnovení a zabezpečení technologických otvorů a dokončení elektroinstalace ve všech podlažích objektu, které přišly na více jak 3,5 mil. Kč, za přispění Ministerstva kultury ČR z Programu záchrany architektonického dědictví.

Po realizaci obnovy podlah je objekt schopen bezpečného návštěvnického provozu. Již dnes je okolí sušárny upraveno jako parkový prostor, jehož součástí je tematická sochařská výzdoba i malá tyčová chmelnice, kde jsou postupně vysazovány řízky z původní odrůdy Dubský zeleňák, která se dosud nachází v remízkách a u plotů zahrad. Pravost byla potvrzena Chmelařským institutem v Žatci. V rámci slavností pořádaných u Sušárny jsme již měli možnost ochutnat i várku piva, uvařenou místním samo varníkem právě z této odrůdy.

Výsledkem prací má být sezónní multifunkční kulturní zařízení, které bude obsahovat stálou expozici o chmelařství a dalších fenoménech zdejšího regionu, mohou zde hostovat výstavy, sušárna se stane místem pro prezentaci poměrně bohaté spolkové činnosti ve městě.

Již dnes se pravidelně otevírá návštěvníkům v rámci Dnů evropského dědictví, při kterých je připraven bohatý program. Místní spolky a školy budovu a především její okolí pravidelně využívají, konal se zde Běh 17. listopadu, vedla zde cesta v rámci Pohádkového lesa, pořádalo se zde společné bobování pro nejmenší nebo umisťování lojových krmítek pro ptactvo. Je velmi oblíbeným cílem nejen turistů, ale i místních při procházkách se psy.

Jako mnoho památkových objektů, ani sušárna chmele v Dubé nepostrádá legendu, byť vychází z písemně zachycené skutečné události: Nedaleko sušárny stojí socha svatého Prokopa, kde se stal zločin, který inspiroval Karla Hynka Máchu k sepsání Máje. Poblíž dnešní sochy mladík Hynek (Ignác) Schiffner v roce 1774 utloukl odřezkem chmelové tyče svého otce, který nepřál synově lásce k dceři sedláře. Otcovrah pak byl popraven v Mladé Boleslavi lámáním v kole (poslední poprava tímto způsobem v Čechách vykonaná). Skutečný příběh se stal právě na chmelnici v Dubé. Mácha příběh uchopil a pouze jej přenesl pár kilometrů k Máchovu jezeru. Ponechal dokonce některá jména, příběhu však dodal hlubší tragédii v osudu Jarmily, která si vzala život (více o příběhu u památky Dům čp. 126)

Fotot: Pepa Středa, Markéta Slezák a archiv města Dubá